Gallery spol. s r. o.
Detail obrazu Detail obrazu Detail obrazu Detail obrazu
Detail obrazu

KRAJINY PAMĚTI  /  LANDSCAPES OF MEMORY

VÝSTAVNÍ SÍŇ MÁNES, PRAHA 1, MASARYKOVO NÁBŘEŽÍ 250, 13. 7. - 5. 8. 2000

Recenze z tisku 

cara1.gif (114 bytes)

Biografie
narozen 22. 8. 1961 v Hořicích v Podkrkonoší
studia 1976 - 1979 Učňovská škola umělecké výroby, Umělecká řemesla Praha
žije a pracuje v Heřmanově Městci

cara1.gif (114 bytes)

Výstavy
1985 Klub kultury Pardubice (s J. Richterem)
1987 MIT Comitee on the Visual Arts, Massachusetts, USA
(Out of Eastern Europe, Private Photography)
1988 Galerie Moderního umění (skupinová výstava)
Horácká galerie v Novém městě na Moravě (skupinová výstava)
1989 Muzeum, Kolín (s K. Neprašem, J. Steklíkem, Karlem Meisterem)   
1990 ULUV, Praha (Česká alternativa)
ULUV, Praha (Hapestetika)           
Nápravně výchovný ústav, Valdice (skupinová výstava)
1991 Krefeld, Německo (Tschechische Kunst im Haus Greffenhorest)
Východočeská galerie Pardubice (skupinová výstava)   
1992 Galerie Pecka, Praha (skupinová výstava)
1994 Chambre de Commerce et Industrie, Strasburg, Francie (Dny české kultury)
Museum Los Angeles, USA (skupinová výstava)
Galerie R, Praha (samostatná výstava "142")
1995 Archa, Zlín (Z výtvarného světa Revolver Revue)
1998 Zájezd u České Skalice (skupinová výstava)
1999 Galerie U slunce, Heřmanův Městec (samostatná výstava "V tichosti")

cara1.gif (114 bytes)

Bibliografie
Out of Eastern Europe, Private Photography -   katalog výstavy, 1987, MIT Comitee on the Visual Arts, Massachusetts, USA
Hapestetika - katalog výstavy, 1990, ULUV, Praha
Prdelí do rána, rozhovor s L. Krejcarem - Vokno, září 1992
Antonín Šimek, Mezi šklebem a pokorou - Revolver Revue, říjen 1993
Jan Rous, Kočky strážící Libora Krejcara - Playboy, leden 1994, roč. 4
Jan Rous, Sochy Libora Krejcara - Ateliér, 1994, č. 22
Jana Chytilová, Mojí univerzitou byla hospoda - Xantypa, srpen 1996

cara1.gif (114 bytes)

Strážci zmizelého světa
Nechť devatero nebes zví, že skýtá
stejnou rozkoš Bůh jak korek nebo bahno.
J. L. Borges, Sekta ptáka Fénixe

Libor Krejcar někde uvádí, že svou první sochu postavil, když mu bylo 17 let, v té době asi dokončoval řezbářství na škole uměleckých řemesel, patřící k typům učňovských škol pro talenty, které se nemohly nikde jinde uplatnit. Umění tu fungovalo v limitech řemeslné zručnosti a pokud se pak stalo někomu východiskem k samostatné tvorbě, bylo zbaveno osudového poslání. Pro Krejcara bylo v té době nepředstavitelné chtít pokračovat ve studiu, což je něco jiného než když je to pouze nemožné. Zvolil si tím také způsob existence, který mu umožnil být zcela nezávislý, neklást si třeba otázky po aktuálních tendencích, ale za každou cenu žít ve svém objeveném světě. Proto se také jeho tvorba jeví jako pohyb v krajnostech - drsnost a sentiment, tvrdost a něha se v ní vyskytují v míře, kterou tvorba skoro nepřipouští, možné jsou ale v normálním životě. Všechny kategorie, pojmy nebo vztahy, s nimiž Krejcar pracuje, jsou také odvozeny jen odtud. Ve výstavních konfrontacích, které se pro Krejcara staly možné až od roku 1989, jejich jedinou mírou byla také oprávněnost a pravdivost.

V roce 1982 začaly vznikat první Kočky, formy, které s jistou proměnlivostí procházejí celou jeho dosavadní tvorbou. Jejich zvláštním rysem byla od počátku dokonalost tvaru a zpracování a provázel je postoj naprosté umělcovy nezávislosti. Kočky, Pantherie, odvozují svůj královský původ z hieratických egyptských nebo asyrských monumentů, pocházejí však zároveň ze sloupů vesnických nebo maloměstských bran, na nichž seděli štukovaní zvířecí strážci, dnes rozpadlí do kusů cihel a omítky a spojených jen vyčnívající drátěnou armaturou.Fragmenty strážců už neexistujícího světa se v Krejcarových Kočkách sice znovu převtělily do monumentálních symbolů, jejich tajemství už ale neexistuje, významy pozbyly platnosti, vyprázdnily se. Kočky jsou povětšinou budovány z řezbářsky dokonalé transparentní sítě symetrických vzorců, dekorativní struktura je postavena proti sugestivní monumentalitě se stopami určité osamělosti. Monumentální formy jejich těl jsou někdy odlévány do bronzu, patinovány nebo zlaceny, do řezaných pak zase najednou vstoupí lišty zlacených florentinských rámů, jejichž dekorativnost nabízí další z mnoha variant vyprázdněnosti symbolu.Jednou se ale na hladkém povrchu těla Kočky objevilo tetování - bizardní symboly, jakými jsou pokryta těla kriminálníků nebo lidí z okraje společnosti, s nimiž Krejcar žil na malém městě./ Aby člověk pochopil, co v sobě skrývá malé město, je nutné si přečíst Poláčkovo Soudní přelíčení./Tetování tu ale nabízí ještě jedno zásadní čtení: Valdická kočka se stala Magorovou, odkazuje svou dedikací k osudu Martina Jirouse, sochařova přítele, který ve Valdicích seděl jako politický vězeň normalizační éry. Jirous také pro Krejcara představoval od konce 70. let nejsilnější pouto s undergroundem, který orientoval umělcův postoj a dal formu jeho manifestaci. I přes sepětí s undergroundem zůstala jeho tvorba zcela nezávislá.Sochy z osmdesátých let, v nichž se pozvolna objevovala i jiná témata, skrývají v sobě zásadní dvojzvratnost, která poznamenává celou jeho tvorbu. Krejcar pracuje s formami původně zatíženými významy. Jejich vyprázdněnost je pro něj metaforou pro jejich novou existenci. Ztracený smysl je nahrazován paradoxními symboly. Nechtěným paradoxem je i název místa, hospody, z níž vyrůstala Krejcarova témata: Eden, původní Ráj, v němž člověk existoval před svým biblickým pádem. Krejcar se ale k náboženské metafoře obrací i vědomě - v sérii odlitků lidských těl, započaté Sv. Vincentem v roce 1990, z něhož se stal nakonec Dvojjediný, zrcadlový protiportrét připomínající karetní symbol. Postupně vznikají plastiky Ukřižování, Lotři po pravici a levici Páně s potetovanými těly, Padlý anděl neboli Konec myslivosti v Čechách, odlitky hrudi lotra z Edenu, z nichž jednu pokryvají například litery Desatera. Všechny tyto plastiky a reliefy stvrzují dvojzvratnost symbolů. Těla přátel a kumpánů z okraje našeho světa jsou poznamenány atributy, znaky a symboly jejich absurdního povýšení.

Metafora dvojzvratnosti má však další podoby. Hieratické Kočky procházející celou Krejcarovou tvorbou jsou umístěny na soklech, skleněných kubusech, na dně pokrytých pilinami a kousky dřeva, což je sice ušlechtilý odpad Krejcarovy sochařské tvorby, jeho situace je tu ale jiná. Sokl dotváří symboliku plastiky - pod kočkami, někdejšími královskými symboly je nasypáno jako do záchodů domácích zvířat. Tento pohyblivý násyp pilin a klacků je možné číst zároveň i jako miniaturní krajinu. Opravdu vše je jen dvojzvratnostné, nic nemá jednoznačné vymezení.

Sochařský odpad, piliny, odřezky, dřevěné špony dostávají u Krejcara ale i jiný význam v okamžiku, kdy se ustavují do svébytných verzí krajin. Tady je jejich podoba jednoznačná, není v nich žádná dvojzvratnost, neodehrává se v nich prázdnota. Dřevo stromu a krajina přeci jen člověka přesahují, jejich existence je původní, jejich symbolika jednoznačná. Strom jako symbol života, krajinu s výměrem nekonečnosti lze jen přijmout.Krejcar nejprve řezaný odpad skládá do jakýchsi vitráží, pak už skleněné kontejnery plnil a vrstvil do krajin s proměnlivou siluetou, která někdy skutečně opisuje siluetu reálné krajiny jeho životního prostoru. Ty skleněné kontejnery s krajinami, někdy zmenšenými a vsunutými do dalších krajin rámů, budovaných léty dřev, mají v sobě skrytou nečekanou prostotu a něhu. Jsou poctou vracející krajině to, co jí bylo vytrženo, z odpadu stromů z krajiny vyjmutých je znovu vytvářen jejich původní stav.

Do sypaných pilin Krejcar píše i svoje Dopisy, šifry kreslené klacíkem, grafitem a popelem, připomínají myšlenku Novalisovu, že vše se nám v přírodě vyjevuje znaky a šiframi. Vyzněním tohoto vztahu se stává prosklený sloup naplněný dřevěným odpadem, aby se stal Pomníkem padlejch stromů.

Je zřejmé, že Krejcarova tvorba se proměňuje. Na počátku 90. let i přes vstup do prostoru svobody zůstávají v jeho odlitcích těl stále ještě pozůstatky hrůzy předchozí doby. Náboženská symbolika měla v sobě dvojzvratnost božského a lidského, zároveň nabízela krutost reálného zla a prázdnoty. Na konci 90. let se k této symbolice znovu vrací, chce ji oprostit ji od dvojznačnosti čtení. Veraikony, roušky Veroničiny, představují jednoznačný symbol kříže ve středu prořezávané sítě blízké strukturám Koček. Tvarem Veraikonu je parafráze masky, neutrální opakující se skelet a symbol kříže se zjevuje výrazně, až když maskou projde světlo a kříž vrhne svůj stín. Vnímání světa jako dvojzvratných struktur se přeci jen nelze zbavit.

Ještě v polovině 80. let vznikla první verze Krajiny těla. Byla nejprve znakem základní lidské intimity, citovým otiskem. Z šifer těla, z malých grafických a dotykových znaků vznikla pak nejprve řada monumentálních řezaných reliéfů, které intimitu převedly do sochařského problému. Na konci 90. let se však objevují jako drobné reliéfní znaky, jsou z nich ale vytvářeny dvojice a reliéfy jsou zlaceny. Staly se z nich ikony intimní něhy, jednoho z mála záchytných bodů našich životů.

Ani tato část Krejcarovy tvorby se nezbavuje stínu dvojzvratnosti, podmiňující celou Krejcarovu tvorbu. Utajená místa našich těl, lyrické krajiny naší blízkosti, šifry dopisů, ale i Veraikon, to vše se stává obrazem. Obraz je do určité míry zcizení prožitku, jehož původně jednoznačný smysl nabízí obraz k dalšímu čtení. Sem směřuje i jedna z posledních Krejcarových proměn ve velkých "kresbách" kvazianatomických hlav. Mají charakter studií, vznikají ale krejcarovsky absurdním způsobem. Na kartony klade ústřižky zápalných šňůr rozbušek, modeluje jimi přesné tvary, naznačuje tvář. Oheň je pak vpaluje do papíru, destruktivně transformuje anatomický náznak do mimovolného expresívního výrazu.

Anglické kostely v blízkosti moře mají otevřené prázdné věže. Naše zkušenost v nich vidí chybějící zvony, u moře se však prázdná okna v noci rozzáří ohněm a z kostelů se stávají majáky. Krejcar se teď obrací k těmto strážcům noci, kreslí, navrhuje iluzorní věže, majáky, symboly opěrných zářících bodů v temnotě. Uvnitř jeho vidění světa v jeho dvojzvratnosti jakoby se objevil jednoznačný záchytný bod. Není ale vskrytu přítomný v celé jeho tvorbě ? Postupujme nazpátek ke Krajinám, Krajinám těla, Dopisům, v nichž se přeci projevuje nezakrytě. Z někdejších hieratických strážců zůstává alespoň silueta původního symbolu. Odlitky konkrétních těl zatěžkal symboly, jímž tělesnost protiřečí, ale jak jinak se má jejich význam znovu naplnit, když svět se stal okrajem a základní symboly nečitelnou vzpomínkou ?

Jan Rous

cara1.gif (114 bytes)

Partneři výstavy
Čermák a Hrachovec s.r.o. Pražská plynárenská a.s. d-plus